Třídní výlet a pár slov bez rozmyslu

Tak je po výletě. Tři pěkné dny, jedna pěkná vycházka, 26 skvělých lidí. Co k tomu říct?

Mluvit o tom, co se dělo, je krajně zbytečné. Nikdo jiný než lidi ze třídy tohle stejně nečte :) Ale tak... Čtvrtek, půl sedmé ráno. Probouzím se a uvědomuji si, že jedeme stmelit kolektiv. Cíl určení Vizovice, přesněji Revika, 3 km od zmíněného města. Balím si jako obvykle během půl hodiny, udělám pár nezbytností a vyrážím. Potkávám Toma, přicházíme na nádraží. Vlak přijíždí, motorák z KM má ale zpoždění. Najednou se objevuje hlava Leničky (Maňáskové), děcka, nasedáme tedy a vlak započíná svou jízdu s naší osádkou. V Tlumačově vyhlížíme Moniku, v Otrokovicích vystupujeme a už nás čeká Martinka (Skřivánková). Můžu říct, když není ve škole, je v pohodě :). Vlak, maje za cílovou stanici město s historií pevně spjatou se slivovicí, nám ale ujíždí, naprosto nepochopitelně. Mezistátní vlak čeká na motorák z Kroměříže, ale aby motorák počkal... Nevím, no. Zdá se mi to divné.
Máme tedy hodinu času, mnozí, či spíše řečeno mnohé, si kupují časopisy dle mého a Tomova gusta (zasvěcení ví :)), já fotím první obrázky. Vlak je konečně tu, nasedáme, hodlajíce okupovat značný prostor vagonu. Ve Zlíně-Středu (ve čtvrtek) nás z důvodu výluky čeká přestup na autobus, nastupujeme tedy do drahami vypůjčeného autobusu s barvami spojenými s hromadkou Zlína, kde však už pociťujeme absenci volného prostoru, což se ještě s postupně přistupujícími lidmi zhoršuje. Máme tedy možnost se k sobě přimáčknout pěkně tělo na tělo, no řekněte, povedlo se vám to ve škole? :)

S přibývajícími zastávkami se ale dá stále více a více pohybovat, blíží se už i budova vizovické zastávky, vystupujeme a míříme k hlavnímu vchodu areálu Rudolfova. Pěšinou podél železnice, se snahou některých jednotlivců jít po kolejích bez dementního stylu chůze, přicházíme až před hlavní budovu. Odkládáme batohy, začíná prohlídka. Krátký film navozující místní atmosféru vystřídá prohlídka pálicí aparatury jedenadvacátého století, poté dobové fotky a čichadla (jak jinak jde nazvat cosi, kde je ukryto koření a po zapumpování se můžete fetnout několko druhů tohoto?) a výlet po areálu. Nakonec třídní ukecáváme i na tu degustaci, zlatá slivovice mně osobně chutná a dostáváme i, někdo by řekl baňku, u nás doma se říká štamprli, s logem Jelínka. Po krátké pauze, mnohými vyplněné návštěvou míst, kam i král musí pěšky, kráčíme směr náměstí Vizovic. Tady se třída volně rozprchá do místních hospůdek, já si kupuju aspoň vodu, celé dopoledne totiž pěkně praží slunce. Po opětovném srocení do jednoho velkého stáda se ovečky vydávají směr Revika, areál, který nás má hostit.

Cesta je to pěkná, tříkilometrová, do mírného stoupání, Monikou původně hlášeno jako strašný kopec. Po chvíli už vidíme i chatky, ubytováváme se, zařizujeme nezbytnosti. My kluci jsme kvůli počtu na chatce s učitelkami, mně osobně to plány nekazí, proto můžu místnost s růžovými zárubněmi užívat v pohodlí. Za chvíli jdeme odzkoušet místní sportoviště, volejbalové hřiště se stává naším mnohahodinovým kamarádem i pro den budoucí, minigolfové jamky, některé opravdu běsné, jsou hodny pohlcováním míčků. Přichází ale přeháňka doprovázená hlasitým akustickým projevem i podívanou pro oči, a skutečně prší. Po krátké večeři jdeme opět zrochu potrápit síť, setkáváme se i s Ostravakama, bohužel s konstatováním, že ten volyš pěkně mrvíme. Hraje se až do úplné tmy, poté se, aspoň my, celkem pokojně ukládáme ke spánku.

Další den je ve znamení velké túry. Ale začnu pěkně od začátku. Po, z naší strany klidném, vstávání přichází snídaně v podobě párků, mnou kvitovaných nakonec celkem příznivě. V devět se scházíme venku, vyzbrojeni batůžky a baťohy, abychom vyprášili podrážky. Po krátkém mrknutí do mapy se vydáváme neomylně správným směrem. Už od počátku se naše bezmála třicetičlenná skupina táhne jak smrad, čekáme snad každých pět minut, abychom se netrhli úplně, já stačím pohodlně i fotit. Po zpevněné cestě přichází pěšina bahnitá, stromy blízkými lemovaná. Zde opravdu oceňuji mé nové pohory, které jsem si vzal na prošlap. Oceňuji je také po každé fotce, kdy běžím takřka bahno nebahno dohnat ztrátu, kterou jsem natropil. Ale zpět k cestě, která se mezitím transformovala do podoby typické lesní cesty. Po překonání pole a značném sestupu do údolí, prudkému opravdu vydatně, narážíme na Dolní Lhotu, jak se dozvídáme na zastávce. Zde se také stal incident, který mi Soňa nezapomene, donutil jsem ji totiž, avšak nepřímo, aby se vrátila odhadem 15 metrů. Jak jsme klesali, už podruhé dnes stoupáme, a jak jinak než solidně prudce. Po vyškrábání navrch a krátkém odpočinku se opět vydáváme na cestu. Různými peripetiemi se dostáváme až k luhačovické přehradě, už cítíme, že cíl je blízko, síly ale daleko. Ničím nehnáni se tedy zvolna doploužíme do onoho lázeňského města. Randevouz je ohlášeno na 15:20, zpátky jedeme autobusem, přeci jen, cesta tak snadná nebyla (zvláště pro ty, co měli boty na hovno, hlavně že byli v tom lese in). Jako hejno, mezi které něco dopadlo, se skupinky i jednotlivci rozutíkají na všechny strany, kupuje se jídlo, silnější nátury i ochutnávají místní prameny. Po různých setkáních se nakonec majorita třídy postupně schází na schodech u spořitelny, kde k nelibosti místních blokujeme přístup k této instituci. Po obligátním focení se přesouváme i našimi oříškovými oplatky a novými a jistě úžasnými botami Martinky na zastávku, nastupujeme do autobusu, opět vystupujeme, to už jsme ale tam kde včera, ve Vizovicích. Tam kde leží Vizovice, tam jsme jenom my a slivovice...

Po přesunu se opět setkáváme s chatkami nepravidelného půdorysu, po lehkém zotavení se vydáváme kam? Ano, na volejbal, za chvíli večeře, hovězí guláš, ten ale byl. Rychle chvátáme k síti, poté, co hrajem dva na dva a podobně si regulérně zahrajem proti? Ostravákům. Dnes nám to jde o poznání líp, mně se dokonce neprozřetelně povede mírně urazit jejich učitele, když prohodím, že na síti je výšková převaha...

Po volejbale, fotbale a pinkání si do kruhu nabírají věci rychlý spád. Poté, co dojdu ke slečnám s zjistím, že jsou v povznesené náladě, klopím do sebe vodku jak blb. Začínám se s holkama objímat :) Ale ne, vy čuňata, nic víc. Vyříkám si pár věcí s Weruš i Hankou (a dalšími), vodička leze na mozek... Jdu se osprchovat. Pudem sebezáchovy na sebe pouštím ledově studenou vodu, trošku mě to probírá...a jdu spát.

Ráno se probouzím, ano, opět jsem prý chrápal, jdeme na snídani, balíme. Dozvídám se o zážitcích spojených s předešlou nocí, splácím dluh Dominice. O půl desáté vyrážíme na cestu zpět. A hádejte co. Opět tvoříme štrúdl dlouhý půl kilometru. Za chvíli poznáváme místo, na kterém jsme stanuli ve čtvrtek dopoledne, mnozí nevydrží a kupují si kofoly a nanuky. Nastupujeme do RegioNovy a jedeme směr Otrokovice. Za pobavení nám poslouží dveře, mírně řečeno nefungující. Po projíďce Zádveřicemi, kde zalichotím třídní hláškou, že Zádveřice jsou opravdu pěkná vesnice, se ptám, jestli někdo nemá šroubovák. Hlavně paní u dveří sedívích vypadala dosti nervně, pokaždé, když se dveře otevřely... Kuba, kladný hrdina dne, začíná hledat, předpokládám, že mi ho podá, ale ne, sám se dokonce ujímá iniciativy a špatně utažený zámek dotahuje.

V Otrokovicích vystupujeme, loučí se s námi třídní, trpělivá, odolná, jak jsme si stihli všimnout za posledních pár východů Slunce. Nastupujeme do rychlíku směr Hulín, vystupujeme, já s Tomem se loučíme... a víc nevim.

Na pár slov není chuť ani čas, takže bych to ukončil. Dlouhé je to aj tak dost. Jako poslední bych si dovolil citovat Sváru. Sváru, tu neskutečnou osobnost, která tak dokonale dokázala v pátek večer strhnout nás volejbalisty (amatéry, aspoň co se týče mě) k vrcholným výkonům. Díky, Jirko. A teď ten zmíněný citát.

To je neskutečná houžvička.