Pauza

Takže až do patnáctého tu noc nového nečekejte, jedu na tábor. Nebudu tudíž na netu ba ani na mobilu (leda haluzou, když najdu signál). Tož tak no. A teď si jdu dobalovat.

Současné srdcovky

Mluvím o písničkách či skladbách, které mě v době blízké současnosti chytly. Dlouho jsem chtěl tenhle článek napsat, obzvláště silné nutkání bylo ve chvíli, kdy jsem si popáté za sebou pouštěl nějakou skladbu. No, dostal jsem se k tomu až teď. Doufám tedy, že si postupně vzpomenu na všechny, o kterých platí to v nadpisu. Tak tedy:

Vannesa Mae: Bach Street Prelude - úžasná skladba v současné době mnou poslouchaná klidně desetkrát za den. Nemám ji bohužel v nějakém "normálním" provedení, od Vannesy je to trochu...remixované?

Antonio Vivaldi: Čtyři roční období, Léto, III. Presto - další opravdu skvělá. Mám klasiku i verzi od Vannesy Mae (Pokud nevíte, tak je to Storm). Musím říct, že klasika je lepší...pro mé ucho.

Šostakovič Dmitrij - Klavírní trio č. 2 - II. Alegro con brio - trošku dlouhodobější záležitost. Ta směska zvuků, někdy naprosto nemelodických, se mi prostě líbí.

U2 - ? - tahle irská partička je vyloženě hitem posledních dnů. V minulých měsících lehce přehlížená, teď celkem dost poslouchaná a rozhodnout, co se líbí nejvíc, je těžké. Jen u této a ještě pár kapel se mi líbí i hity, nepřijdou mi až trapně oposlouchané (možná to bude tím, že nepouštím rádio).

System of a Down - ? - To je trošku dlouhodobější, ale taky je tam víc písniček.

Beatles - All My Loving - nebo bigbítoví Beatles obecně. Rozpoutala to taková pěkná vzpomínka před asi půlměsícem.

Lucie - Vyčůrat, pomodlit, spát - tahle šílenost vystřídala jinou, a to Čto ty menja govoríš? Proč? Proč ne? :)

Možná to tu budu průběžně aktualizovat.

P.S. Možná jsem vás neupozornil, ale na první místo stavím melodii - jak to lahodí mému uchu. Potom bych dal asi rytmus, naopak dokážu žít s klidem, aniž bych věděl text nějaké písničky. Takže asi tak no...

Objev

Co to se mnou je?

No, tak konečně jsem začal číst. Opět. Což je dobrá zpráva, posledních pár měsíců jsem skoro nečetl (knížky) a je to třeba. Ve čtvrtek jsem zašel do knihovny a sáhl po dříve mnou velmi čteném (i ctěném) autorovi z Maine, kde se taky odehrává valná většina jeho hororových scén. Jo, je to king, ten King. No ale...pučil jsem si soubor povídek a...nic. Dříve jsem úplně cítil tu atmosféru a to prostředí na mne vrhalo záři, která se dá jen těžko popsat. Jak vzpomínám na to, když jsem četl Řbitov zvířátek. Ta atmosféra přímo sálala, uhranulo mi to. A teď vůbec. Škoda. Ještě se nevzdávám naděje, že to přijde, že to zaťuká na přebal knihy a nesměle vkročí dovnitř, i když...ono to v té knížce asi je, jen to nedokážu vytáhnout. Takže by se to mělo protáhnout kolem mého bubínku a třmínku a kovadlinky rovnou do hlavy. To bude účinnější. A když by se tam soukalo tohle, mohle by to vzít s sebou i nějaké vědění.

Už se nám to blíží

Tábor. Přípravy v plném proudu či lehce za zenitem. Za vrcholem taky nálada. No co už.

Po schůzce jsme se s kamarádem bavili o táboře a letech dalších, jak to bude, jak to je. Bavili jsme se o všem možném, reakcí okolí začínaje a tím, že chybí holky, konče. No, v současnosti to vypadá tak, že jsme tři skorovedoucí (kluci) plus dvě externí kamarádky a přítelkyně. Hasičky, takže samy mají hodně práce. Vedoucí nám řekli, že oni to udělali tak, že dotáhli svoje holky, Katku, Ivču... Takže ctitelky mé, zvažte svou volbu...jestli vás nebaví víkendovky či spaní v týpí, rovnou to zabalte :)) .

Pár slov

No tak nám skončila klasifikace. Deset měsíců naší práce ukončil dnešní den, který si zaslouží být uveden do análů jako naprosto bezvýznamný a samotné anály nechť jsou hozeny k rozcupování lvům. Za týden dostaneme papír, který černě na bílém potvrdí naše úsilí, u mnohých pěstované po celý rok, u jiných pracně hledané v posledních dnech zkoušení. Od toho se také nejspíše bude odvíjet i laskavost těch papírů, u těch pečlivějších se bude vlídně množit jedničkami, onde se bude červenat známkami ne moc nízkými, ale...vždyť to znáte. Taková klasifikace může být pro některé zadostiučinění a pěknou tečkou školního roku, jiný se zapotí, zanadává a dá si nejspíš hlavu v dlaně. Někdy holt nestačí makat týden před koncem. Naopak, někdy je lepší to proběhnout s klidem než se štvát za každou známkou a do mrtě se učit. A nesmím opomenout vytknout laxní přístup, flegmatičnost a nerozhodnost, co se týká známek. Pokud toto splníte, nemusíte být ještě zdaleka úspěšní. Ale člověk nabere zkušenosti poznáním - poznávejte :) .

Prší. No teď už ne, ale před půlhodinou člověk neviděl na krok přez provazce vody masírující vše, co stálo v cestě. Bylo to opravdu drsné, schylovalo se k tomu tak hodinu, byla tma jako v pytli (zavázaném, na mašličku), pak přišla ohromná masa vody, za chvíli se auta brodila, na silnících byla souvislá hladina a člověk se brodil po kotníky sahající vodou. Právě teď je tma, nejdou prý posílat smsky, televize blbne (ještěže mě to netrápí)...

Co říct dál? Inu, dnes jsem spáchal gastronomickou sebevraždu a to v podobě plechovky fazolí, kterou jsem, naprosto hladový, nepohrdl a snědl ji. Nebyly nikterak špatné, ale upravit by neškodily.

Zjistil jsem, že s tím nasíráním to nebude tak horké. Těch spoustu lidí, co štvu, jsem omezil na pana Tomáše a na ještě pár lidí, ale nikterak znepokojující a nadměrně zvýšený počet. Ano, Tomáš se rozhodl, že se nechá titulovat jako monarchu (plurál majesticus), proto také JE seru, a ne jej :)

No a to by pro dnešek stačilo. Ještě toho musím hodně zvládnout, ale asi to odložím...

Demagogie v praxi

A ptáte se co? Tenhle paskvil článek...

Irituju

Tak prý štvu okolí. Ono taková nepřizpůsobivost je hrozná věc. Lidi vás pak nemají rádi a tak, no. A to se teď děje mně.

Začalo to výletem, a pak to jelo. Postupně začali odpadat jednotliví člověci (jak divné je "jednotliví lidé"...), no a teď mě nemusí hodně lidí. Prý proto, jak se chovám, co říkám, a tak. Holt asi nejsem ten...jo...jak mu říkali...Mirek Dušín. No tak ten asi nejsem. Nebo jiný kladný hrdina...

Zajímavé je, že lidé, kteří by mě chtěli přetvářet, mají sami celkem markantní chyby. Ale což, nikdo není dokonalý. Zajímavé také je, že jsem také vždycky ten špatný.

Pro méně chápavé - já nepopírám, že dělám chyby. Chápete? Kdo ne, jděte prosím jinam a už se tady neukazujte. Děkuji. Já neříkám, že jsem dokonalý či co. Vůbec ne. Ale zdá se mi, že se mi odpouští mnohem hůře (pokud vůbec). Tohle není fňukání, jen takové přemýšlení. A zatímco mi někdo beze slova zdůvodnění napíše, ať ho nechám být, je pořád chyba ve mně. Za každých okolností. A víte co? Mně je to jedno!

Já opravdu netuším, proč bych se měl neustále zavděčovat okolí. A už vůbec ne, pokud se okolí ke mně chová tak, jak se chová. Mé chování je odrazem vnějších jevů, takže když se okolí chová tak, jak se chová, já nebudu milý. Nemám důvod. Pokud chcete dokonalého člověka, víte, za kým máte jít. OK?

P.S. Vy mě taky!

P.P.S. Tohle mi vypadlo z generátoru:

Jeho poslání v tomto životě :
Vaším posláním je vypěstovat v sobě dobrý vztah k okolí a snažit se pochopit ostatní lidi. Také pomáhat každému, kdo je smutný nebo koho potkalo neštěstí. Vtipné, co?

A víte že jsem to věděl?

Anička neexistuje!

Sorry.

   

      

   

   

Matení médiem

Je zvláštní, jak někdo dokáže něco napsat a pak to vzápětí dokonale popřít. Navíc ještě v novinách, byť elektronických. Jako třeba tady. A cože je na tom špatně? Pod komickým nadpisem (nadpis vyvolává komičnost, není komický sám o sobě) vidíme fotku americké vlajky...ale co to? Ano, je pověšená špatně, a to tak dokonale, že není správně ohledně umístění modrého pole s hvězdami ani co do výšky, ani co do strany. Pod fotkou můžeme číst následující slova:

George Bushe v Sofii vítaly desítky takto špatně pověšených vlajek.

Schválně jsem ještě zvýraznil slovo takto. Tím totiž autor říká, že vlajky v Sofii byly pověšeny výše popsaným způsobem.

Vzápětí ale píše:

Vlajky sice nebyly "hlavou dolů", ale mnohdy hvězdy byly tam, kde měly být pruhy, a pruhy tam, kde hvězdy, čili obráceně.

Čímž absolutně popírá platnost první citace. Jednou tak a jednou tak... Když už autor nedokáže najít fotku, která by vyhovovala situaci, mohl si odpustit aspoň slovo takto či mohl napsat něco ve smyslu Ilustrační foto.

Hádanka č. 1

Jaká je v tomto článku chyba?

Čeština a zajímavé čtení

Místo toho, abych spal, si pročítám články od Dalibora Behúna o pravidlech pravopisu. Začalo to neškodně, chtěl jsem se podívat na přechodníky (jsouce, jdouce, maje), docela mě to ale pohltilo. Nejsem člověk, který nedělá chyby, takový ani neexistuje, proto se vždycky rád přiučím, zvláště když zjišťuji, že začínám zapomínat. Pakliže se stane, že najdu něco, co bych měl znát, plácnu se do čela, leč nacházím i perličky a zajímavůstky, které slyším či vidím poprvé. Velmi doporučuji. Zvláště, pokud mi mluví z duše.

Google Rank

Tak jsem se vyšplhal na druhé místo v google ranku. Pokud zadáte Martin Zatloukal, vyjede to profil na megablogu. Pokud Pan filuta či jen filuta, hodí to hned jako druhý odkaz sem. Nemluvě o množství článků, které jsou pod tím.

Příště můžete čekat mé pojednání o chcaní v přírodě.

P.S. Tady taková pěkná bouřka...

Třídní výlet a pár slov bez rozmyslu

Tak je po výletě. Tři pěkné dny, jedna pěkná vycházka, 26 skvělých lidí. Co k tomu říct?

Mluvit o tom, co se dělo, je krajně zbytečné. Nikdo jiný než lidi ze třídy tohle stejně nečte :) Ale tak... Čtvrtek, půl sedmé ráno. Probouzím se a uvědomuji si, že jedeme stmelit kolektiv. Cíl určení Vizovice, přesněji Revika, 3 km od zmíněného města. Balím si jako obvykle během půl hodiny, udělám pár nezbytností a vyrážím. Potkávám Toma, přicházíme na nádraží. Vlak přijíždí, motorák z KM má ale zpoždění. Najednou se objevuje hlava Leničky (Maňáskové), děcka, nasedáme tedy a vlak započíná svou jízdu s naší osádkou. V Tlumačově vyhlížíme Moniku, v Otrokovicích vystupujeme a už nás čeká Martinka (Skřivánková). Můžu říct, když není ve škole, je v pohodě :). Vlak, maje za cílovou stanici město s historií pevně spjatou se slivovicí, nám ale ujíždí, naprosto nepochopitelně. Mezistátní vlak čeká na motorák z Kroměříže, ale aby motorák počkal... Nevím, no. Zdá se mi to divné.
Máme tedy hodinu času, mnozí, či spíše řečeno mnohé, si kupují časopisy dle mého a Tomova gusta (zasvěcení ví :)), já fotím první obrázky. Vlak je konečně tu, nasedáme, hodlajíce okupovat značný prostor vagonu. Ve Zlíně-Středu (ve čtvrtek) nás z důvodu výluky čeká přestup na autobus, nastupujeme tedy do drahami vypůjčeného autobusu s barvami spojenými s hromadkou Zlína, kde však už pociťujeme absenci volného prostoru, což se ještě s postupně přistupujícími lidmi zhoršuje. Máme tedy možnost se k sobě přimáčknout pěkně tělo na tělo, no řekněte, povedlo se vám to ve škole? :)

S přibývajícími zastávkami se ale dá stále více a více pohybovat, blíží se už i budova vizovické zastávky, vystupujeme a míříme k hlavnímu vchodu areálu Rudolfova. Pěšinou podél železnice, se snahou některých jednotlivců jít po kolejích bez dementního stylu chůze, přicházíme až před hlavní budovu. Odkládáme batohy, začíná prohlídka. Krátký film navozující místní atmosféru vystřídá prohlídka pálicí aparatury jedenadvacátého století, poté dobové fotky a čichadla (jak jinak jde nazvat cosi, kde je ukryto koření a po zapumpování se můžete fetnout několko druhů tohoto?) a výlet po areálu. Nakonec třídní ukecáváme i na tu degustaci, zlatá slivovice mně osobně chutná a dostáváme i, někdo by řekl baňku, u nás doma se říká štamprli, s logem Jelínka. Po krátké pauze, mnohými vyplněné návštěvou míst, kam i král musí pěšky, kráčíme směr náměstí Vizovic. Tady se třída volně rozprchá do místních hospůdek, já si kupuju aspoň vodu, celé dopoledne totiž pěkně praží slunce. Po opětovném srocení do jednoho velkého stáda se ovečky vydávají směr Revika, areál, který nás má hostit.

Cesta je to pěkná, tříkilometrová, do mírného stoupání, Monikou původně hlášeno jako strašný kopec. Po chvíli už vidíme i chatky, ubytováváme se, zařizujeme nezbytnosti. My kluci jsme kvůli počtu na chatce s učitelkami, mně osobně to plány nekazí, proto můžu místnost s růžovými zárubněmi užívat v pohodlí. Za chvíli jdeme odzkoušet místní sportoviště, volejbalové hřiště se stává naším mnohahodinovým kamarádem i pro den budoucí, minigolfové jamky, některé opravdu běsné, jsou hodny pohlcováním míčků. Přichází ale přeháňka doprovázená hlasitým akustickým projevem i podívanou pro oči, a skutečně prší. Po krátké večeři jdeme opět zrochu potrápit síť, setkáváme se i s Ostravakama, bohužel s konstatováním, že ten volyš pěkně mrvíme. Hraje se až do úplné tmy, poté se, aspoň my, celkem pokojně ukládáme ke spánku.

Další den je ve znamení velké túry. Ale začnu pěkně od začátku. Po, z naší strany klidném, vstávání přichází snídaně v podobě párků, mnou kvitovaných nakonec celkem příznivě. V devět se scházíme venku, vyzbrojeni batůžky a baťohy, abychom vyprášili podrážky. Po krátkém mrknutí do mapy se vydáváme neomylně správným směrem. Už od počátku se naše bezmála třicetičlenná skupina táhne jak smrad, čekáme snad každých pět minut, abychom se netrhli úplně, já stačím pohodlně i fotit. Po zpevněné cestě přichází pěšina bahnitá, stromy blízkými lemovaná. Zde opravdu oceňuji mé nové pohory, které jsem si vzal na prošlap. Oceňuji je také po každé fotce, kdy běžím takřka bahno nebahno dohnat ztrátu, kterou jsem natropil. Ale zpět k cestě, která se mezitím transformovala do podoby typické lesní cesty. Po překonání pole a značném sestupu do údolí, prudkému opravdu vydatně, narážíme na Dolní Lhotu, jak se dozvídáme na zastávce. Zde se také stal incident, který mi Soňa nezapomene, donutil jsem ji totiž, avšak nepřímo, aby se vrátila odhadem 15 metrů. Jak jsme klesali, už podruhé dnes stoupáme, a jak jinak než solidně prudce. Po vyškrábání navrch a krátkém odpočinku se opět vydáváme na cestu. Různými peripetiemi se dostáváme až k luhačovické přehradě, už cítíme, že cíl je blízko, síly ale daleko. Ničím nehnáni se tedy zvolna doploužíme do onoho lázeňského města. Randevouz je ohlášeno na 15:20, zpátky jedeme autobusem, přeci jen, cesta tak snadná nebyla (zvláště pro ty, co měli boty na hovno, hlavně že byli v tom lese in). Jako hejno, mezi které něco dopadlo, se skupinky i jednotlivci rozutíkají na všechny strany, kupuje se jídlo, silnější nátury i ochutnávají místní prameny. Po různých setkáních se nakonec majorita třídy postupně schází na schodech u spořitelny, kde k nelibosti místních blokujeme přístup k této instituci. Po obligátním focení se přesouváme i našimi oříškovými oplatky a novými a jistě úžasnými botami Martinky na zastávku, nastupujeme do autobusu, opět vystupujeme, to už jsme ale tam kde včera, ve Vizovicích. Tam kde leží Vizovice, tam jsme jenom my a slivovice...

Po přesunu se opět setkáváme s chatkami nepravidelného půdorysu, po lehkém zotavení se vydáváme kam? Ano, na volejbal, za chvíli večeře, hovězí guláš, ten ale byl. Rychle chvátáme k síti, poté, co hrajem dva na dva a podobně si regulérně zahrajem proti? Ostravákům. Dnes nám to jde o poznání líp, mně se dokonce neprozřetelně povede mírně urazit jejich učitele, když prohodím, že na síti je výšková převaha...

Po volejbale, fotbale a pinkání si do kruhu nabírají věci rychlý spád. Poté, co dojdu ke slečnám s zjistím, že jsou v povznesené náladě, klopím do sebe vodku jak blb. Začínám se s holkama objímat :) Ale ne, vy čuňata, nic víc. Vyříkám si pár věcí s Weruš i Hankou (a dalšími), vodička leze na mozek... Jdu se osprchovat. Pudem sebezáchovy na sebe pouštím ledově studenou vodu, trošku mě to probírá...a jdu spát.

Ráno se probouzím, ano, opět jsem prý chrápal, jdeme na snídani, balíme. Dozvídám se o zážitcích spojených s předešlou nocí, splácím dluh Dominice. O půl desáté vyrážíme na cestu zpět. A hádejte co. Opět tvoříme štrúdl dlouhý půl kilometru. Za chvíli poznáváme místo, na kterém jsme stanuli ve čtvrtek dopoledne, mnozí nevydrží a kupují si kofoly a nanuky. Nastupujeme do RegioNovy a jedeme směr Otrokovice. Za pobavení nám poslouží dveře, mírně řečeno nefungující. Po projíďce Zádveřicemi, kde zalichotím třídní hláškou, že Zádveřice jsou opravdu pěkná vesnice, se ptám, jestli někdo nemá šroubovák. Hlavně paní u dveří sedívích vypadala dosti nervně, pokaždé, když se dveře otevřely... Kuba, kladný hrdina dne, začíná hledat, předpokládám, že mi ho podá, ale ne, sám se dokonce ujímá iniciativy a špatně utažený zámek dotahuje.

V Otrokovicích vystupujeme, loučí se s námi třídní, trpělivá, odolná, jak jsme si stihli všimnout za posledních pár východů Slunce. Nastupujeme do rychlíku směr Hulín, vystupujeme, já s Tomem se loučíme... a víc nevim.

Na pár slov není chuť ani čas, takže bych to ukončil. Dlouhé je to aj tak dost. Jako poslední bych si dovolil citovat Sváru. Sváru, tu neskutečnou osobnost, která tak dokonale dokázala v pátek večer strhnout nás volejbalisty (amatéry, aspoň co se týče mě) k vrcholným výkonům. Díky, Jirko. A teď ten zmíněný citát.

To je neskutečná houžvička.

Ötzi vykrvácel!

Ti, kdo ho neznáte, seznamte se. Ötzi, poněkud vetchá postava, má na to už věk. Je mu totiž okolo 5300 let. No uznejte, kdo byste byli v lepším stavu? Nalezen na pomezí Itálie a Rakouska, pokud se nepletu. Vědcům slouží jako unikátní nález z té doby a neustále do něj rýpou.

No a teď zjistili, že vykrvácel. Původní dohady o tom, zda umrzl či podobně, rázně utnul hrot šípu, který podle všeho přeťal tepnu. Dřívější dohady, zda byl pronásledován, se tedy potvrzují. Ten šíp asi neměl v zádech schválně, nebo jo?

Ocasárna dne

Docela mi zůstal rozum stát u tohohle článku. Celý jinak působí amatérsky, za tohle někdo dostal peníze?!?

Předně nechápu, proč jsou v nadpise ty uvozovky. Jestli chtěl autor vyjádřit subjektivitu, tak to vyjádřil blbě. Když už, tak by bylo dobré dát do uvozovek jen to "největších". Jeden není nic subjektivního, ale je to objektivní počet zadržených a odsouzených.

... zatčen a obviněn z mnoha zločinů
Bože to mě pobavilo. Z mnoha zločinů. Tak toto má být žurnalista, který za to dostává peníze. Je vidět, že na Novinkách pracují profesionálové.

Podle antispamové organizace Spamhaus je to velmi dobrá zpráva pro všechny majitele e-mailových schránek.
To je ale překvapení. Na to bych teda nedošel, to je logika vyššího řádu...

WTF...?

Co to KYPBA je??? To nemůžou myslet vážně, že ne?

První jsem si četl text písničky a hned mě napadlo, že je to jak Major Gagarin. A ono taky jo. Bože, ta písnička vznikla za komunistů na oslavu soudruha Gagarina, teď ji předěláváme hovádku Bushovi.

Text písně Dobrý den, prapore hvězd a pruhů napsal na melodii známé skladby Dobrý den, majore Gagarine Jan Vyčítal. Text prý měl hotový za deset minut.

Já se nedivím, že to měl za deset minut. Takový paskvil totiž víc trvat nemohl. Kdyby si to aspoň jednou po sobě přečetl, musel by tojít k tomu, že to do zlatého fondu nepůjde...

Díky tomuhle hnusu se mi pohled na radar značně pokřivil.

Celý svět listoval denním tiskem,
celý svět zanechal hovorů,
já jsem Vás uvítal ruky stiskem
a zvedl pohled svůj nahoru.


Dobrý den, prapore hvězd a pruhů,
tak už ses rozvinul nad náma,
dobrý den, prapore našich druhů,
co jsme je vítali s džípama. My je vítali s džípama? Snad oni přijeli na džípech ne?


[: Dobrý den, radare, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, radare, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.:]


Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.


Vyřiď tam prosím, že my víme,
o nám kdy přines svobodu,
kde Masaryk s prezidentem Wilsonem
pomoh našemu národu.

P.S. U Američanů by mohl vzniknout mylný pocit, že tady nejsou lidé, kteří se pamatují, kdo je osvobodil a nikdy už potom neokupoval.

Hodně lidí se domnívá, že nás osvobodili Američané. Po druhé světové. Pokud si dobře vzpomínám, byli to Rusové. Pomiňme skutečnost, za jakých to bylo okolností, ta věc je irelevantní z pohledu osvobození. Amíci osvobodili Plzeň. A to je "nás"? "NÁS" ??? Kousek Čech a ono se to tváří jako celá republika. A Amíci taky nejsou svatí. Kdyby chtěli, rozšířili by sféru jejich vlivu aj na nás. Ale to ne... Pak si tu nějací idioti myslí, že nás osvobodili Američané. Takoví by si měli předně zopakovat dějepis.

Básničky z blogísků

Právě jsem zabloudil na blogísky. A musím říct...síla. Nečetl (nečtu) je celé, ale vybírám rubriky Básničky. Fakt maso. Některé rýmy, to by člověk žasl, co se dneska rýmuje. Vybírám některé perly:

Chtěla bych dívkou tvojí být,
ale stále nevím jak to říct.

Na sv.Valentýna,
musí se mít každý rád.
Na sv.Valentýna,
spatřila jsem toho kluka.
On nesmělý byl a já ještě více,
přesto nyní vodíme se za ruce.
Uplynul již 1rok, a já miluji ho moc a moc.

Tak dejme lásce šanci,
ať tu krouží a tančí.

Ale nejhorší jsou lidi, co to chválí! Jsou opravdu tak filologicky nesvéprávní, že opravdu nepoznají, že je to k pláči? Nebo jen nechcou křehké majitelce blogíííísku naznačit, že tudy cesta nepovede? Eh...

P.S. Ano, taky tu něco veršovaného mám. Tak už se do mě sakra pusťte.